Na skok do Pekingu a na Velkou Čínskou zeď


Jak si užít Velkou Čínskou zeď bez davů turistů? Kam si zajít večer v Pekingu na pivo a vychutnat si živou hudbu? Kam se zajít podívat, pokud nevyhledáváte jen ty hlavní turistické atrakce? To jsem zjišťoval během své krátké návštěvy Pekingu a okolí. V nejlidnatější zemi světa by se dalo cestovat roky a stejně by nebylo možné poznat ji poznat v celé její kráse. Když ale máte možnost zaletět si tam aspoň na pár dnů a dopřát si malou ochutnávku Říše středu, rozhodně si ji nenechte ujít.

Ural Airlines - nikdy víc

Koupil jsem super výhodné letenky od této společnosti. Zpáteční z Prahy za 8600 Kč s jedním krátkým přestupem v Jekaterinburgu a včetně odbaveného zavazadla - no nekup to! Navíc přílet do Pekingu ráno a odlet večer, takže maximálně využitý čas. Tyhle aerolinky mají ale jedno specifikum - nikdy neletí včas. Začalo to odletem z Prahy zpožděným o 2 hodiny, navazující spoj pak letěl o další 3 hodiny později, takže místo abych přiletěl do Pekingu v 5 ráno, dorazil jsem v 10. Zpátky bylo zpoždění ještě delší včetně nečekaného mezipřistání v Novosibirsku - z jakého důvodu, to nebyl slabě anglicky mluvící personál schopen sdělit. Ale nakonec jsem doletěl tam i zpět, takže v pohodě.

První setkání s Pekingem - městem bariér

Původně jsem měl v plánu hned brzy ráno po příletu jet na největší náměstí světa Tiananmen - Náměstí Nebeského klidu, kde každý den probíhá rituál vztyčení vlajky za rozbřesku, ale na to už bylo pozdě. Stejně jsem se tam ale vypravil a hodlal začít prohlídku Pekingu právě tam. Z letiště jsem jel vlakem a pak metrem (mimochodem velmi moderním, s dobrým značením a anglicky mluvícím personálem, takže Evropan se velmi snadno zorientuje a za pár dní už systém podzemní dráhy používá s naprostou samozřejmostí) na náměstí. První problém ale nastal, když jsem se snažil vylézt ven východem přímo směřujícím na náměstí - byl zavřený. Vyšel jsem tedy opačným a objevil jsem se na chodníku na druhé straně ulice. To by nebyl takový problém, ale to by Peking nesměl být plný plotů, bariér, zábradlí a jiných překážek, které brání chodcům volně se pohybovat po městě. Přejít z jedné strany ulice na druhou tady není tak jednoduché. Většinou musíte jít několik stovek metrů jedním směrem, použít podchod nebo nadchod a pak se zase vrátit zpět. Náměstí Nebeského klidu navíc není jen tak volně přístupné veřejné prostranství, ale abyste se tam dostali, musíte se správným podchodem dostat k frontě, tu si vystát, nechat se zkontrolovat (ukázat pas, Číňané občanku, projít rentgeny) a pak se konečně dostanete tam, kam jste původně chtěli. Unaven po dlouhém letu se mi celou tuhle proceduru nechtělo podstupovat, a tak jsem zkusil oklikou boční přístupy. Tam ale vždy stál policista, který mě nasměroval zpět směrem k frontě.

Neměl jsem náladu se o to dál pokoušet, a tak jsem se rozhodl, že se zkusím dostat alespoň do Zakázaného města a pak se půjdu ubytovat. Opět jsem zkusil vedlejší vchod z východní brány, ale tam mě odkázali k jižní bráně s tím, že několik měsíců zpátky byl tento boční vlez zrušen. U hlavní brány jsem se pokusil koupit vstupenku, ale dozvěděl jsem se, že tu už není možné ji zakoupit na místě, ale pouze online. Dobře, doba přeje moderním způsobům a Číňané se snaží určovat tempo, našel jsem si tedy stránky, kde se dají koupit, ale objevila se další bariéra - online to lze pouze čínskou platební kartou. To už jsem toho měl trochu dost, a tak jsem si dal aspoň výborné čínské knedlíčky plněné masem za pár juanů a šel jsem se ubytovat s tím, že se trochu prospím a navečer vyrazím znovu do města.

Večerní Peking - úplně jiné město

Po pár hodinách odpočinku jsem se rozhodl dát Pekingu druhou šanci a vyrazil jsem ven. Už byl pomalu čas večeře, a tak jsem se rozhodl zajít si nejdřív na něco dobrého. Dostal jsem tip na Noční trh, kde měly být stánky s pouličním jídlem z celé Číny a těšil jsem se, že ochutnám nějaké speciality. Na místě jsem bohužel zjistil, že trh byl nedávno zavřený a už tu zbylo jen pár prodejců zeleniny a smažených nudlí. I tak jsem si ale pochutnal a dal jsem si nálož tohoto nejlacinějšího místního street foodu pěkně po asijsku - na bobku na ulici s ostatními - a šel jsem se projít do parku Jingshan na severní straně Zakázaného města. Tenhle park je jeden z mála kopců v Pekingu a z jeho vrcholu je krásný výhled na město. Odtud jsem se vypravil dál na sever k jezeru Houhai na jehož březích je jeden bar vedle druhého a v každém hraje živá kapela. Byl pátek a mnoho Číňanů se tu nezávazně bavilo v uvolněné atmosféře. Zapadl jsem do jednoho podniku, dal si pár piv a místní se se mnou bavili a zpívali. Byl to úplně jiný Peking než ten, který jsem poznal ráno - uvolněný, přátelský, bez bariér. Po pár pivech jsem prolezl ještě několik uliček takzvaných hutongů (tradiční stará zástavba nízkých a jednoduchých domků, v nichž stále žije 20% obyvatel Pekingu). Závěrem jsem ještě prošel tzv. ulicí duchů - Gui. To je ulice, kde se nachází spoustu tradičních restaurací a je vyhlášená tím, že se tu nikdy nezavírá. Byl jsem tu kolem druhé ráno a místní i s dětmi tu stále večeřeli ve velkém stylu. Na první den toho bylo dost a tak jsem se rozhodl přemoci jet leg a jít spát. Na druhý den ráno se mi podařilo sehnat vstupenky do zakázaného města hned na ráno.

Zakázané město opět nevyšlo, ale Náměstí Nebeského klidu ano

Jet leg, nebo-li pásmová nemoc, se ukázal v plné síle hned druhý den, kdy jsem místo v 8 ráno vstal asi ve 2 odpoledne a prošvihl jsem zarezervovaný termín na vstup do Zakázaného města. Trochu jsem si nadával, protože už jsem tu byl druhý den ze čtyř a nestihl jsem zatím nic z hlavních "Must see" atrakcí Pekingu a to jsem měl ještě v plánu Čínskou zeď. Nicméně jsem si hned koupil vstupenku na další den ráno od 12 s tím, že dopoledne si projdu ostatní chrámy a vyrazil jsem aspoň na odpolední procházku.

Hned jsem se vypravil směr Náměstí Nebeského klidu a předsevzal jsem si, že tentokrát se tam dostanu, i kdybych musel stát ve frontě dvě hodiny. To jsem naštěstí nemusel a ze severní strany jsem všemi bezpečnostními procedurami prošel celkem rychle. Před soumrakem jsem se tedy ocitl na největším náměstí světa a zjistil jsem, že vlastně není tak moc o co stát. Obrovské betonové prostranství postrádá atmosféru, i když mnoho místních turistů, kteří sem chodí obdivovat mausoleum Mao Ce-tunga, by s tím určitě nesouhlasilo. Proběhl jsem náměstí směrem k jihu a vydal jsem se do mnohem příjemnější a uvolněnější části města, do hutongu Guaianyinsi, kde jsem si dal skvělou kávu na terase s výhledem na západ slunce.

Potom, co jsem se posilnil skvělým grilovaným špízem z vepřového masa prodávaným v "hladovém okně", jsem se na večer znovu vypravil k jezerům na severu Pekingu poslechnout si živou hudbu v jednom z místních barů. Nakonec jsem si dal ještě skvělou polívku v jedné z lidových vývařoven kousek od mého pokoje. Za pár korun jídlo, které vás zasytí na půl dne a plné chutí.

Top atrakce Pekingu v jednom dni

Zatímco předchozí dny jsem měl trochu "lážo plážo", a spíš než návštěvě hlavních turistických atrakcí jsem tak bloumal ulicemi Pekingu a nasával atmosféru, jsem se rozhodl předposlední den v Číně využít bezezbytku k prohlídce hlavních atrakcí. Hned ráno jsem proto vyrazil metrem do komplexu Nebeského chrámu. Je to ohromný park, kde se nachází spousta chrámů z doby proslulé dynastie Ming i dalších památek. Strávil jsem tu asi dvě hodiny a přesto, že jsem si vědom ohromné historické hodnoty, tak ve mně tenhle areál nezanechal nezapomenutelné dojmy. Chrámy jsou to krásné, ale davy místních turistů atmosféru trochu kazí. Zachraňovali to ale skupinky Číňanů oddávající se spontánnímu tanci a zpěvu. Hned odtud jsem se vypravil k jezeru položenému západně od Zakázaného města. Opět davy lidí, ale líbilo se mi tu víc. Loďkou jsem se vypravil na ostrov Duiyun, kde je nádherný chrám s bílou pagodou na kopci, odkud je překrásný výhled.

Odtud jsem se rychle přesunul ke vstupu do Zakázanému městu, kam jsem se na třetí pokus konečně dostal (aspoň dělá čest svému jménu). Číňané se rozhodli limitovat vstup do Města 80 000 návštěvníky denně, což je pořád ohromné číslo. Hlavní trasa skrz Zakázané město je jedna velká dálnice pro pěší, kterou neustále proudí hlava na hlavě. Když ale odbočíte z hlavní trasy a vydáte se bočními cestami, užijete si docela pěknou procházku. Hned za vchodem, když odbočíte vpravo, vede cesta po hradbách, odkud je skvělý výhled na všechny chrámy a skoro nikdo tam nechodí.. Pokud stejně jako já proběhnete Zakázané město rychle, stejně tam strávíte dvě hodiny.

Úplně nakonec dne po hlavních památkách Pekingu jsem navštívil chrám Lama - největší lamaistický chrám mimo Tibet - a ten mi učaroval nejvíc. Na rozdíl od ostatních chrámů v Pekingu se sem chodí místní skutečně modlit a díky tomu má úplně jinou atmosféru. Zapalují se zde vonné tyčinky, medituje se tu, je tu klid a poté, co projdete celým komplexem, dorazíte k ohromné, 25 metrů vysoké soše Budhy vysoušené z jednoho kusu dřeva, která je zapsaná v Guinessově knize rekordů.

Velká čínská zeď - to nejlepší na konec!

Na úplně poslední den jsem si nechal návštěvu Zdi. Když chcete navštívit Zeď a jste v Pekingu, máte spoustu možností, kam se na ni vypravit. Nejdostupnější, nejbližší a zároveň nejnavštěvovanější je část zvaná Badaling - tam nejezděte, pokud se nechcete proplétat davy turistů. Já jsem si dal za cíl trek mezi méně známými místy Jinshanling a Simatai s tím, že přijedu k východní části Jinshanling a vydám se po Zdi asi 15 kilometrů až na Simatai. Vstal jsem brzy, kolem šesté. Zabalil jsem si zásobu vody a svačiny v podobě sušených ryb a nějakých sušenek na doplnění energie. Vypravil jsem se metrem na nádraží s tím, že stihnu pravidelný bus v 7:00. Bohužel na nádraží jsem dorazil asi v 7:10 a bus byl pryč, ale hned mě odchytil místní "autobusák", jestli nechci jet mikrobusem, který odjíždí hned. Souhlasil jsem a kromě mě a Číňanů cestujících někam dál, byl v busu jen jeden pár amerických turistů, se kterými jsem se dělil o dvojsedačku. Americký mladík vtipně poznamenal, že po téhle cestě se staneme blízkými přáteli. Mikrobus nás oproti běžnému busu vyhodil u vstupu na Zeď asi o hodin dřív, protože nikde nestavěl, a byl jen o pár juanů dražší. Koupil jsem si vstupenky a vyrazil jsem vzhůru. Kromě mě a Američanů tu nikdo nebyl. Dostat se nahoru ke Zdi znamenalo asi dva kilometry stoupání. Po cestě se z amplionů stále linula dokola nesnesitelná hudba a upozornění, že na Zdi a v jejím okolí nesmíte kouřit. Pak jsem konečně vylezl nahoru a nestačil jsem žasnout. Nádherné výhledy, všude kolem zalesněné hory a panorama Zdi táhnoucí se "od nevidim do nevidim". Byl jsem nahoře první, nikde žádný turista a já si užíval nádherné výhledy. Na západ opravená a zrekonstruovaná zeď a směr, kudy by se měla prohlídka ubírat. Na východ byla zeď polorozpadlá a prorostlá křovím a stromy, ale zato autentická a směr k části Simatai, kam jsem se chtěl vypravit. Jen co jsem popadl dech jsem se tedy vypravil po té neopravené části na východ, což občas znamenalo docela nebezpečné šplhání a lezení, až jsem urazil asi tři kilometry ke strážní věži, ve které seděl Číňan a suše mi oznámil, že dál nesmím. Nevím, kde se tam vzal, ani jestli to byl oficiální strážce, ale nechtěl jsem se hádat a tak jsem se otočil. Vydal jsem se zpět směr západ, až jsem došel zpět ke zrekonstruované části. Tu jsem si prošel nakonec taky až úplně na západní část Jinshanling, kde byla opět k vidění v původní podobě. Celkem jsem na Zdi nachodil 20 kilometrů a potkal asi tak 15 turistů, což bylo vzhledem k davům v předchozím dni skvělé zpestření.

Pekingská kachna - nejlepší kachna v mém životě

Před odjezdem do Pekingu jsem se opět setkal s mými americkými turisty, kteří prý ušli asi tři kilometry a pak se dolů nechali odvézt lanovkou (ani jsem nevěděl, že tam nějaká byla). Čekali jsme na autobus, který jsme si museli zamluvit v místním motorestu a já hladový po celodenním treku jsem si v místním stánku dopřál skvělou vaječnou omeletu. Jen co jsme dorazili do Pekingu, vzal jsem si zbytek věcí z apartmánu a vyrazil jsem před odletem na poslední atrakci, která mě v Číně čekala - Pekingskou kachnu. No, i když nejsem bůhvíjaký milovník kachen, tak tohle bylo jedno z nejlepších jídel, co jsem kdy jedl. Před odjezdem na letiště jsem si skočil ještě na místní točené pšeničné pivo.

A s tím se z Pekingu loučím, byl to skvělý zážitek. Za 4 dny jsem nachodil přes 80 kilometrů a z toho většinu po betonu, dlažbě a kamenech, takže jsem si na letišti vyčerpaně lehnul na lavičku a čekal na jak jinak než zpožděný let Ural Airlines. Když jsme konečně vzlétli a po chvíli nečekaně přistáli v Novosibirsku, tak se všichni čínští pasažéři, v domnění, že jsou v Jakaterinburgu a mají přestoupit na let do Prahy, drali z letadla ven a ruské letušky se jim snažili vysvětlit, že si mají sednout a čekat - docela komická podívaná. Do Prahy jsem místo ráno přiletěl pozdě odpoledne, úplně vyčerpaný s kašlem způsobeným všudypřítomným pekingským smogem, ale obohacený o skvělou novou cestovatelskou zkušenost k nezaplacení.

#Exotickádovolená #cestování #Tipynadovolenou #Peking #Čína #Zakázanéměsto #VelkáČínskázeď #čínskéjídlo #čínskýstreedood #náměstíNebeskéhoklidu #Hutong

0 views

Mgr. Omar Jamaein - Travel Planner

info@travelplanner.cz

+420 777 223 024

IČO: 87800861

Jsme řádným členem ACK ČR

© 2020 by Travel Planner. Proudly created with Wix.com