Cestopis z Íránu - křížem krážem Persií, část 6.

Updated: May 11, 2019


V poslední části jsme jen tak tak chytili letadlo z Qeshmu do Teheránu, odkud má začít naše dobrodružství po severním Íránu, tentokrát dojedeme až do Mahabádu, západnáho Ázerbajdžánu.

Qazvin - Za krasami alamutskeho udoli

Do Teheranu dorazime okolo 7:30pm, Omi jde zaridit auto a ja s Janou a Kubou shanime smenarnu, ale bezuspesne. Hm, super, kazdy mame asi poslední 2 mio. Rialu, to nam moc stacit nebude. A tak se nevzdavam a zaplouvam do kramku s kosmetikou. Prodavacka je mlada Iranka, snazi se mi pomoci a za pul hodky menim 100 Euro a dostavam 3 700 tis. Rialu, kurz nic moc, ale aspon neco.

Omi uz ma auto, a tak razime smer Qazvin. Do hotelu se dostavame okolo pulnoci docela mrtvi. Zitra snidane uz v 8:00am.

Druhy den zacneme shanenim smenarny, coz je fakt nadlidsky vykon, ztracime docela dost casu, ale nakonec jsme uspesni a menime 900 Euro. Na zpatecni ceste v kramku opet Omiho objimaji a nabizi pomoc s cimkoli, i s ubytovanim. Skoda, ze uz jedeme pryc.

Jakmile se vratime k autu, mame pozdrav za steracem od policajtu. No super, první pokuta. Cekame na Janu s Kubou, kteri potrebovali jeste dalsi jidlo. Jdeme s Omim preparkovat blize k restauraci. Behem 5 minut, kdy si kupujeme zmrzku, kraci k nasemu autu další policajt a uz vytahuje blocek. Omi zkousi jeho sarm, a tentorkrat zabere a pokutu nedostaneme. Bilance: 1 den a 1 pokuta. Jeste natankovat, bereme 25l, v prepoctu 7,-Kc/l. Je to proste zeme ropy.

Jsme na ceste. Dnes nas ceka dlouha cesta az do Tabrizu. Omi krouha zatacky a Kuba lovi brouka v kalkhotech. Hlaska dnesniho dopoledne – „uz jsem ho vytahl.“

Alamutske udoli je popsane v pruvodci jako smesice Patagonie, Svycarska, stredni Australie a Syrie – no nevim, co si pod tim uplne predstavit, ale udoli je fakt bomba.

Na piknik zastavujeme u Owan lake. Zrovna tu piknukuje i jedna iranska rodinka z Teheranu, takze hned dostavame nejake bile kolecko jako dezert. Mouku mam i za usima. Omi udela dost vymluvny oblicej, ale pry kdyz se prokousu k oriskum, tak to celkem ujde… na to necekam a pri odchodu tuhle pochoutku nechavam mistni zveri. Dalsi zastavka v mistnim kanonu. Omi dela kamzika a me tuhne krev v zilach, aby nespadl – podle nej je to maly kopecek, jak jinak.

Ted uz jedeme na hrad Alamut,postavený v roce 840 ve vysce 2100m, takze nas ceka 30 min. vyslap do schodu, ale vyhled je uchvatny. Skoda, ze je pevnost ale pod lesenim, takze z ni nic moc neni videt. Hrad byl sidlem davne sekty Asasinu.

Je 6:30pm a my mame pred sebou cca. 540km do Tabrizu. No to bude dlouha cesta, takze zastavujeme jeste na veceri v mistni restauraci „restaurant for turists,“ ale kureci kebab maji dobry. Opet jsou desne mili a vyptavaji se odkud jsme a jestli nemuzou jeste s necim pomoci.

Omi seda opet za volant a krouha zatacky udolim zpet. Odhad dojezdu je tak ve 3am, takze opet pochybuji, ze nahraju blog. Po ceste je spoustu melounu. Kubu zase chyta melounova manie. Ale Omi nebrzdi, a tak ma Kuba smulu. Do hotelu dorazime nakonec ve 2am, snidani planujeme na 9:30am. No to jsem zvedava, jak zbudim meho spiciho prince :) Nez se Omi vysprchuje, zkousim spustit stranky. Sice mame VPN, ale stabilita wifi je proste mizerna, takze zase nic. Uz vidim, jak budeme opravdu nahravat az doma.

Tabriz - nakupy toho zeleneho kyseleho

Vstavat se nam nechce, wifi na pokoji uz nejde, jak jinak. Proste blog nenahrajeme.

Na snidani dorazime v 9:45am, Jana s Kubou uz jedi. Konecne zmena ve snidanovem jidelnicku: michana vajicka s rajcaty.

Vyrazime na bazar, nakupujeme nejake koreni, datle. Jen nemaji zadne pohledy ani magnetky, natoz hrnicky s vyobrazenim Iranu, coz vozime jako darky pro rodiny. Omi ochutnava mistni smecialitu: nakrajene vajicko natvrdo, rozmackany peceny brambor ve slupce s cibulkou, a to vse zabalene v chlebove placce. Neni to spatny. Musime jeste nakoupit „to zelene kysele.“ Nevime, co to je. Trochu to pripomina trnky, ale je to osvezujici na cestu. Vsude jsou plakaty kandidatu na prezidenta. Rozdavaji se zadarmo dzusiky. Dokonce objevime plakat i zenske prezidentske kandidatky.

Okolo 11:45am vyrazime zase na cestu. Cil je mesto Mahabdad se zastavkou u Urmia lake. Omi ridi jako mistni. „Jejda,“ prohlasi Omi, kdyz vjede do pruhu pouze pro autobusy. Po ceste zase prsi, nojo, uz nejsme na jihu, ale alespon není vedro. Omi si to drandi s vetrem o zavod.

Orumiyaeh – pachnouci solne jezero

První zastavka u jezera (Lake Orumiyeh) je dost zklamanim. Hrozne to tu smrdi, vsude jsou odpadky. Jezero ma barvu spise doruzova. Udajne kvuli premnozenym bakteriim. Ale mistnim to nevadi a poradaji piknik a nekteri se i koupou. My radeji prchame pryc. Treba nekde dal to bude lepsi. Poridime poslední fotky zastarale lodi, pak si teda vsimeneme cedule se zakazem foceni. No nic, slapneme na plyn a jedeme dal. Vsichni jsme trochu zklamani, kde jako jsou ty trosky lodi uprostred jezera, vystouple skaly. Navic tu meli byt plamenaci a orchideje. „Plamenaky vyhubili, orchideje vypalili a do jezera si nacpali odpad,“ Janca je proste dost smutna, ale tak snad jeste něco objevime.

Janu s Kubou chyta schiza, potrebuji kavu. No, nekolik dni ji uz nemeli, to je pravda. Dalsi zastavka teda restaurace. Restaurace neni v mape, ale Kuba ji zna. 😁 Napravo je Pizza 81, v pruvodci byla oznacena jako Pizza 69. „Asi uz pochopili, co to znamena,“ zahlasi Kuba.

Kuba onu restauraci opravdu nasel, sice jsme parkrat jeli v protismeru, sle uspeli jsme. Restaurace ale vypada mrtve. Jdu na pruzkum a akorat vyjde mlada Iranka, která ovsem neumi anglicky. K nasemu stesti akorat z taxiku vystupuje jeste o neco mladsi slecna,podle me moc pekna, která hned na me spusti anglicky. Jupi, mají otevreno. Tesime se na jidlo, jenze maji jen toasty. No nic, uspokojime alespon kavove chutove poharky a davame vynikajici cokoladovy dortik. Podle pruvodce meli mit i vodnici, jenze jak se dozvidame, ta je zakazana. Ja jsem ale naprosto spokojena, dortik a cappucino mi zvedlo naladu, za me kavarna Cafekhorshidkhanoom dostava jednicku. Na Omiho turek byl trochu slabsi, ale stejne jako Kuba a Jana vypada spokojene. Pri odchodu nam jeste kavarnice nabizi pomoc s , jak jinak, cimkoli.

Zase tankujeme 40l za 400 tis. Rialu. Cena je vsude stejna.

Tak 10 minut na dalnici a uz nas stavi policajti. Za prekroceni rychlosti o 12km/h (na 70 jsme jeli 82) vyfasujeme pokutu 120 tis. Rialu. Bilance: 2 dny 2 pokuty.

Jedeme podel jezera. Janca smutne kouka, a tak hledame prejezd na druhou stranu dalnice, abychom se k jezeru dostali bliz. Dame si pochod pres pole, pohled na jezero je alespon o trochu lepsi. Ale porad to není ono. Hledame dal. Po chvili vidime utesy u jezera a zamirime k nim. Uz to vypada hezky, i když Jana je dal zklamana, ze tam nejsou trosky lodi a vystoupla skaliska. Ale i tak je to docela impozantni solne jezero o plose 600 az 700 m2.

Jedeme do Mahabadu, kde zatim nemame zamluvene ubytko. Uz me to nechava klidnou, urcite neco najdeme a na jednu noc bude stacit cokoli. Po ceste potkavame dalsi policejni hlidky, ktere meri rychlost. Tak neni se cemu divit, rocne na dalnicich zemre 20 tis. lidi (pozn. v CR je to okolo 800 lidi rocne).


Mahabad je takove rozestavene mesto. Podle Kuby takove sverazne mesto pripominajici Tanvald:) Musime najit ubytko. Ano, nemame ho zamluveny dopredu, uz me to nechava klidnou. Urcite neco najdeme a budeme se moci vydat na pruzkum Mahabadu, ale to az priste.


0 views

Mgr. Omar Jamaein - Travel Planner

info@travelplanner.cz

+420 777 223 024

IČO: 87800861

Jsme řádným členem ACK ČR

© 2020 by Travel Planner. Proudly created with Wix.com